Václav III., jediný syn Václava II. a Jitky (Guty) Habsburské, byl již za otcova života korunován uherským králem. Za počátek svého tažení do Polska si zvolil Olomouc, která se mu stala osudnou. Dne 4. 8. 1306 byl v areálu olomouckého hradu zavražděn.
Po otcově smrti roku 1305 zdědil českou a polskou korunu. K dědictví po otci však patřila i válka s římským králem Albrechtem Habsburským, dále vzpoura Vladislava Lokietka v Polsku a boje v Uhrách. Václav byl i přes své mládí a nepříznivé hodnocení ve Zbraslavské kronice schopný panovník. Uzavřel mír s Albrechtem Habsburským, kterému postoupil Chebsko, Plisensko a Míšeňsko. Uherskou korunu přenechal svému věrnému spojenci Otovi Dolnobavorskému. Dále se soustředil na udržení Polska, kde byla česká správa zavedená jeho otcem nejsilnější a kde měl největší šance na vítězství. V jeho úsilí mu měl pomoci i sňatek s Violou Těšínskou z rodu Piastovců a spojenectví s řádem německých rytířů. Ti zprostředkovali uzavření smlouvy mezi českým zástupcem v Polsku a Přemyslem Kujavským. Smlouva byla namířena proti Vladislavu Lokietkovi a jeho nárokům.
Zavraždění Václava III. v Olomouci
Václav III. se v rámci svých snah o udržení polské koruny rozhodl pro tažení do Polska. V létě roku 1306 se výchozím bodem jeho výpravy stala Olomouc. Dne 4. srpna byl však na hradě, v domě kapitulního děkana Budislava (na dnešním Václavském náměstí), zavražděn. Přesné místo zavraždění není vzhledem k řadě pozdějších přestaveb domu identifikovatelné. Stejně tak se nikdy nepodařilo objasnit motiv vraždy. Zápis v olomouckém nekrologiu viní z královraždy jistého durynského rytíře Konráda z Mulhova, avšak toto tvrzení je nejisté. Skutečností ovšem zůstává, že násilnou smrtí Václava III. vymřel český panovnický rod Přemyslovců po meči a nastal boj o českou korunu, který ukončil svým nástupem na trůn až Jan Lucemburský roku 1310.
