Historie města

Římané v Olomouci

Lokalita dnešní Olomouce měla odpradávna strategický význam. Nacházela se zde křižovatka cest, spojujících jednotlivé části Moravy – jih se severem a východ se západem. Důležitost místa si uvědomovali také Římané. Nejspíš právě z toho důvodu si zde postavili pochodový neboli dočasný tábor. Archeologové ho v roce 2001 objevili v Neředíně. Na ulicích Římská a Slovanská prozkoumali část příkopu a opevnění. Jednotka římské armády odsud kontrolovala okolí, včetně významných komunikačních tepen a brodu přes řeku Moravu. Pobyt římských vojáků dnes připomíná originální památník. Dostal podobu římského milníku – stavby, která lemovala cesty někdejší mocné říše. Nachází se u parkoviště vedle neředínských hřbitovů.

Více informací na webu: https://rimane.olomouc.eu.

Románská Olomouc

Důležitý okamžik nastal pro Olomouc v první polovině jedenáctého století. Kníže Oldřich připojil Moravu k českému přemyslovskému státu. V Olomouci se usadil hned první moravský údělný kníže – Oldřichův syn Břetislav. Na návrší, zvaném později Václavské, vyrostl knížecí hrad. Poprvé o něm napsal kronikář Kosmas, zmínka se váže k roku 1055. Hrad se stal centrem nově založeného olomouckého údělu. Na území raně středověké Olomouce to ale zdaleka nebylo vše.

Roku 1063 zde vzniklo moravské biskupství, patnáct let nato první samostatný klášter na Moravě. Po několika přestavbách se zachoval až dodnes, jde o monumentální Klášterní Hradisko. Úřad olomouckého biskupa zastával v letech 1126–1150 Jindřich Zdík, domnělý syn kronikáře Kosmy a především obratný politik a diplomat. Ten nechal dostavět románskou katedrálu sv. Václava, kam v roce 1141 přenesl biskupství od kostela sv. Petra na protějším kopci. V sousedství katedrály navíc zřídil kapitulu a dal si vybudovat honosný reprezentační palác. Jeho podstatná část vydržela až do současnosti. Zdíkův palác z první poloviny dvanáctého století patří k nejvýznamnějším románským obytným stavbám v celé Evropě.

Gotická Olomouc

Vznik královského města Olomouce nelze kvůli absenci zakládající listiny přesně určit. Pravděpodobně k tomu došlo před rokem 1246 za vlády Václava I. Ve městě vyrostlo několik klášterů různých církevních řádů, na čerstvě zástavbou ohraničený Horní a Dolní rynek (dnešní Horní a Dolní náměstí) se z předhradí přesunulo centrum obchodu. Václavův nástupce Přemysl Otakar II. poté Olomouci povolil stavbu kupeckého domu. Z roku 1267 pochází nejstarší známý otisk městské pečeti. Už tehdy používalo město znak s motivem šachované orlice. Ve třináctém století byla Olomouc také opevněna hradbami. Spolu se svými obránci odolávaly nepřátelům více než 350 let.

K dalším z řady významných olomouckých biskupů patřil Bruno ze Schauenburgu. Tento přední rádce dvou přemyslovských panovníků mimo jiné zareagoval na rozsáhlý požár katedrály. Nechal ji přestavět v tehdy módním, vrcholně gotickém slohu. Čtvrtého srpna 1306 se pak Olomouc výrazně zapsala do českých dějin. V domě kapitulního děkana Budislava z Bělkovic neznámý pachatel ukončil život krále Václava III., čímž královská linie rodu Přemyslovců vymřela po meči.

Za éry Lucemburků Olomouc i díky řadě výsad prosperovala. Král Jan Lucemburský a posléze moravský markrabě Jan Jindřich ji ve svých listinách označili za hlavní město Moravy. O tento primát ale ve skutečnosti soupeřila s Brnem. V roce 1378 markrabě Jošt povolil Olomoučanům stavbu radnice. Měšťané z přibližně 300 domů se tehdy mohli těšit například z práva vařit a šenkovat (čepovat) pivo. Za husitských válek zůstala Olomouc katolická, věrná císaři Zikmundovi. K významným Lucemburkovým spojencům patřil i olomoucký biskup Jan Železný. Do rukou husitů město nikdy nepadlo.

Po polovině patnáctého století byli z Olomouce stejně jako ze všech moravských měst vyhnáni Židé. Roku 1469 zvolila katolická část české a moravské šlechty v katedrále za českého krále uherského panovníka Matyáše Korvína. O český trůn zápasil nejprve s Jiřím z Poděbrad, poté s Vladislavem Jagellonským. Spory urovnala až mírová dohoda, sjednaná v dubnu 1479 právě v Olomouci. Město se také muselo vyrovnat s velkými požáry. Naproti tomu ho obohatily budovy radnice s orlojem či farního kostela sv. Mořice.

Renesance a humanismus

Husitské války sice hospodářský rozvoj města zastavily, koncem patnáctého století ale už Olomouc znovu vzkvétala. Hradby se s ohledem na používání palných zbraní rozrostly o novou linii. Mnohem zajímavější je však rozmach renesanční architektury, který nastal za Stanislava Thurza, biskupa z let 1497–1540. Vzdělaný církevní hodnostář se řadil mezi příznivce olomoucké humanistické společnosti Sodalitas Maierhofiana, která vznikla roku 1502. Další vzdělanec spjatý s Olomoucí, Štěpán Taurinus, ve svém díle z roku 1519 poprvé písemně zmínil olomoucký orloj. Ve městě docházelo postupně k přestavbě středověkých domů, činila se šlechta, církev i měšťané. Východní průčelí radnice ozdobil skvostný renesanční portál a schodiště s lodžií.

Renesance ale přinesla také náboženské spory mezi katolíky a protestanty. V roce 1547 byl v Olomouci za tisk „kacířských“ knih popraven tiskař Jan Olivetský. O šest let později zase nekatolíci přepadli klášter dominikánů. Již roku 1556 přišel do Olomouce jezuitský řád. Dne 22. prosince 1573 začala v Olomouci působit druhá nejstarší univerzita v českých zemích. Vznikla poté, co dosavadní jezuitská kolej obdržela potřebná práva. O založení univerzity se výrazně zasloužil podporovatel řádu jezuitů, biskup Vilém Prusinovský. V období před bitvou na Bílé hoře žilo v Olomouci osm tisíc obyvatel v 1200 domech. Na řece Moravě tak stálo druhé největší město českých zemí. Větší byla pouze Praha.

Barokní Olomouc

V průběhu sedmnáctého století zažila Olomouc radostné i bolestné chvíle. Mezi lety 1616 a 1618 se katedrála svatého Václava rozrostla o monumentální raně barokní presbytář. Jde největší stavbu svého druhu v České republice, která vznikla z iniciativy tehdejšího olomouckého biskupa – kardinála Františka Dietrichštejna. V roce dobudování presbytáře ale vypukla třicetiletá válka. České stavovské povstání sice ukončila bitva na Bílé hoře, za jeho vlády „zimního krále“ Fridricha Falckého se však v Olomouci stačil udát tragický příběh. Holešovského faráře Jana Sarkandra vzbouření stavové obvinili z údajné velezrady a spojenectví s nepřítelem. Kněz nařčení popíral, nepřiznal se ani při mučení. Zraněním, která utrpěl na mučidlech, ale 17. března 1620 podlehl. O více než 300 let později jej papež Jan Pavel II. prohlásil za svatého. Svatořečení proběhlo roku 1995 přímo v Olomouci.

Zkraje roku 1621 město bez boje obsadila císařská armáda. Za třicetileté války byla Olomouc také poprvé dobyta. V roce 1642 se jí i kvůli špatnému stavu městských hradeb zmocnili Švédové. Právě ti se ale pak zaměřili na stavbu nového opevnění. V Olomouci odolali několika obléháním císařskou armádou a město opustili teprve po zaplacení válečné náhrady roku 1650. Po skončení okupace se Olomouc nacházela ve velmi zuboženém stavu. Snad nejlépe to vystihuje proměna počtu obyvatel. Zatímco ještě v roce 1640 jich na území města žilo více než třicet tisíc, po odchodu Švédů jich zůstalo pouze 1675. Někdejšímu hrdému královskému městu dokonce hrozila demolice, k té však nakonec naštěstí nedošlo.

Uplynulo několik desítek let a Olomouc začala znovu vzkvétat. Nemalou měrou se o to zasloužil biskup Karel II. z Liechtensteina – Castelcornu. Do města pozval řadu kvalitních umělců, včetně architektů jinak pracujících pro habsburský dvůr ve Vídni. Zvelebení v barokním slohu se dočkaly jak světské, tak církevní stavby. Roku 1655 prohlásil císař Ferdinand III. Olomouc za pevnostní město. Nově ji chránilo mohutné bastionové opevnění, které dokončila císařovna Marie Terezie. Poprvé a naposledy čelila pevnost nepřátelským vojákům za sedmileté války v roce 1758. Tehdy se ubránila Prusům, vítězstvím v bitvě u Domašova k tomu pomohl také slavný generál Laudon. Marie Terezie se Olomouci – po ztrátě většiny Slezska hraniční pevnosti – odvděčila vylepšením městského znaku a později potvrzením výsady užívat titul královského hlavního města.

Osmnácté století přineslo Olomouci rozsáhlý požár, morovou epidemii, ale především další zářné okamžiky. V roce 1770 otevřelo stálé divadlo, sedm let poté se z biskupství stalo arcibiskupství. Kromě toho v Olomouci pobývala nejedna světově proslulá osobnost. Například roku 1767 tady jedenáctiletý Wolfgang Amadeus Mozart zkomponoval svou VI. symfonii F–dur.

Od 19. století po současnost

Umělecký život v Olomouci v první třetině devatenáctého století výrazně ovlivnila stavba nového divadla. Velmi osvícenou osobností byl arcibiskup Rudolf Jan Habsbursko-lotrinský. Jeho zásluhou vznikl v sousedství tehdejšího města první park, nazvaný Rudolfova alej. Velký hospodářský význam měla pro Olomouc výstavba železnice. První vlak přijel do srdce Hané v roce 1841. Bouřlivé revoluční události roku 1848 přiměly císařský dvůr zamířit právě do Olomouce. Druhého prosince se v Arcibiskupském paláci stal novým rakouským císařem František Josef I., který pak vládl téměř sedmdesát let.

Roku 1860 Olomouc na více než osm desítek let ztratila univerzitu. Obnovena byla až po druhé světové válce, v roce 1946. Po polovině devatenáctého století zdokonalily obranu města pevnůstky v jeho okolí, takzvané forty. Jejich systém ale nebyl dokončen, většina z nich navíc nikdy nebojovala. Výjimkou tvoří pouze forty č. X, XV a XVIII, jejichž děla v roce 1866 odstřelovala pruské vojsko při přesunu z Drahanovic do Olšan u Prostějova. Pevnostním městem přestala být Olomouc v roce 1886. Opevnění začaly postupně nahrazovat nové domy a přilehlé parky. Do roku 1918 se katastr města rozrostl bezmála šestinásobně.

Vedle železniční dopravy začaly fungovat městská plynárna a vodárna. V roce 1898 vyjela do olomouckých ulic první tramvaj, hospodářský rozmach pak umocnilo zakládání továren, pivovarů, sladoven, cukrovarů či železáren v blízkosti města.

Nedlouho po vzniku samostatného Československa, roku 1919, byly k Olomouci připojeny dvě sousední města (Hodolany a Nová Ulice) a jedenáct obcí (Bělidla, Černovír, Hejčín, Chválkovice, Lazce, Nové Sady, Nový Svět, Neředín, Pavlovičky, Povel a Řepčín). Tím vznikl takzvaný Velký Olomouc (název města byl tehdy ještě oficiálně rodu mužského). S nově převažujícím českým obyvatelstvem, které početně předčilo Němce, se stal šestým největším městem první republiky.

Nacistický a komunistický totalitní režim zapříčinily pro město těžké časy. V březnu 1939 shořela velkolepá synagoga, která stála na dnešním Palachově náměstí u Terezské brány. Komunistické vnímání architektury zase způsobilo necitlivou výstavbu obchodního domu před kostelem sv. Mořice nebo přebudování orloje v duchu takzvaného socialistického realismu. Dalších větších zásahů zůstalo historické jádro Olomouce ušetřeno, v dubnu 1971 bylo totiž vyhlášeno městskou památkovou rezervací. Nejednu okrajovou část města však zaplnily typické obytné stavby komunistické éry – paneláky.

Roku 1997 se Olomouc musela vypořádat s těžkou zkouškou v podobě ničivé povodně. S příchodem stoleté vody došlo k vylití vodních toků v čele s řekou Moravou na více než třetinu území města. Škody napáchala především v Černovíře, Lazcích či Nových Sadech. Těsně před koncem druhého tisíciletí měli ale Olomoučané znovu důvod k radosti. Barokní Čestný sloup Nejsvětější Trojice na Horním náměstí vyhlásili odborníci památkou světového kulturního dědictví UNESCO.